Čas od času, jak bývá jeho zvykem, prolétne vítr můj kraj a co ví nepoví. I v mlčení je souhlas, ano včerejšků i zítřků.

I v knize nečtené je láska a čti nečti, je v ní život. Ne ty, ona Tobě dává, jak minulost mého kraje a vítr, který obrací listy historie čte abecedu švabachem zapsaných rodů.

I můj rod je tam, kdo ví kolik jmen, pod každým křížky místo podpisu a přece jako stigma, které vtiskli staletí, muži a ženy z kraje hornatého, milenci a rváči, běženci a podruhové, lamači kamene i těšitelky nemocných. Za nimi chodil vítr vzpour a do děr halen pískal zraněn o ostří jejich drvoštěpeckých seker, byl s nimi a třeba zakrvácen jejich smutkem, vysoko zvedal sukně tancechtivých žen a píseň vzlétla jako jiskry nad plápolem ohně.

Tam někde děd můj bábu políbil a silnou rukou odnesl k loži příštích rodů. V erbu měl pěst tvrdou jak dubový klín a bába nit, kterou sešívala roky života.

Vítr je znal, honil je po selských polích a čas od času, jak bývá jeho zvykem, obrátí list v knize popsané žitím domova.

Za listem list, jak roky jdou k nám, na chvíli zastavím a v minulost nahlédám. Na chvíli zastavím a chtěl bych znát běh domova a řek, úrodu polí a zítřky zrát.

Co srdce lidské, jak si řekne o své štěstí, jak rozkročí se synův syn až vítr v prsa udeří? Nad jakou radost, jaký zdvihne krov. A vím, už ne tak sám, ať není štěstí svící, která blikotavě plane, ať nad můj kraj se slunce pšenic vykulí a všem,

Všem, kdo po nás otevřou vrata zítřkům, ať zpívá skřivan a včely bzučí, až vyjdou do polí.

autor je neznámý

Tarabusové z Horné Súče a Kochavce – Úvod

Rod Tarabusů a rodů spřízněných je po několik set let spojen s poměrně nevelkým územím na pomezí Moravy a dnešního Slovenska, dříve Uherska. Pro povědomí současných generací Tarabusů hraje klíčovou, ba téměř mýtickou roli nevelká ves Kochavec, kam dle ústně šířené (a fakticky nesporně pravdivé) legendy přišel zakladatel moravských (valašských) generací Ondřej Tarabus (1857-1931) z „druhé strany hranice“ v roce 1909. Koupil zde spolu se spřízněnými Satíny poměrně rozsáhlé hospodářství a jeho potomci žijí na tomto místě dodnes.

sraz Tarabusů
Sraz Tarabusů na Kochavci v roce 2009 – pro zobrazení detailů klikněte na fotku…

Z Uher na Kochavec

Při bádání nad původem tohoto rodu není bez zajímavosti pokusit se odpovědět na dvě zásadní otázky: jak rozšířené toto jméno je a odkud může pocházet. Odpověď na první otázku poměrně přesně nabízejí oficiální české a slovenské statistiky. Podle českých údajů z roku 2007 (statistika Ministerstva vnitra) žilo na území ČR 43 mužů a 38 žen tohoto příjmení, slovenské údaje (41 mužů a 36 žen) jsou sice starší, z roku 1995, zato ovšem poskytují i přehled o geografickém rozšíření tohoto příjmení – a ukazují, že jeho výskyt je i dnes z velké části vymezen oblastí Horné Súče a blízkého okolí. Můžeme tedy vyslovit hypotézu, že se opravdu jedná o potomky jedné rodiny právě z tohoto území.

Kdo to jsou Tarabusové?

Otázka druhá, jaký je původ tohoto příjmení, je výrazně složitější. Vzhledem k jeho poměrně malé četnosti není popsáno a zpracováno v dostupné literatuře. Podle mínění doc. Vladimira Šaura, předního českého odborníka na tyto otázky, dle něj připadají v úvahu dvě varianty původu (citováno volně dle osobního ústního sdělení).

A. Jde o jedno z mnoha „záhadných“ příjmení souvisejících s tzv. valašskou kolonizací, tedy stále poměrně málo prozkoumaným pronikáním pasteveckých komunit obloukem Karpat od východu na Západ. Na dnešní území Moravy a Slovenska se tak dostala často jména nejasného a dnes již nerozluštitelného původu. Dle názoru doc. Šaura, který věc na naši žádost konzultoval s odbornou literaturou, může jít o spojitost s řeckým slovem tarato, tedy činit „neplechu“, být tím, kdo dělá problémy. Šlo by tedy o jméno, které by sem bylo přeneseno odněkud z východu.

B. Druhou variantou dle tohoto vědce může být spojitost s příjmením Taraba, které má svůj původ ve slovesu tarabiti, tedy nésti velké břímě, zátěž.

Dodejme však, že jakkoliv je tento názor cenný, není třeba ho brát jako bernou minci. Pozoruhodné je v té souvislosti to, že i v globálním měřítku je jméno Tarabus velmi vzácné a kromě námi studované oblasti se vyskytuje v podstatě pouze v Turecku. Zda jde o náhodu, či zda má cenu zkoumat poněkud za vlasy přitažené domněnky o nějaké spojitosti, není možné rozhodnout. Hezky zní spekulace o tom, že v tomto území mohl během bezpočtu válek na divoké moravsko-uherské hranici zůstat nějaký „cizokrajný“ voják či úředník, nejde však o nic jiného než neprokazatelnou spekulaci. (V Itálii se například vyskytuje jméno Tarabusi).

V rodině se nedochovala žádná historka či legenda o původu rodu či jména a dlužno též připomenout, že v okolí nevíme o žádném jméně, z něhož by Tarabus mohl vzniknout zkomolením.Tedy podtrženo sečteno – upřímná odpověď na původ toho příjmení zní: nevíme a možná nikdy vědět nebudeme.

Kořeny rodu – Horná Súča

Před tím, než začneme zkoumat dosažitelné kořeny rodu, je nezbytné zmínit se v krátkosti o dějišti této historické kapitoly, vesnicích kolem Horné Súče.

Mezi Starohrozenkovským a Vlárským průsmykem se od Moravskoslovenského pomezí směrem k Váhu rozprostírá svérázná Súčanská dolina s obcemi Horná a Dolná Súča. Obě obce měli v počátečním období jedno společné území, které se po čase rozdělilo na dvě části. První písemná zmínka o Súči pochází z r. 1208 z donační listiny nitranského župana. Z písemného záznamu z roku 1244 je zřetelné darování mimo jiné i oblasti Suczan krále Bély IV. Bohumírovi, synovi Soběslava, který tady nechal vystavět na skalovrchu Krásin hrad, z kterého se dneska už dají těžko najít stopy. Tento hrad patřil skoro vždy ke hradu Trenčín a sloužil jako strážní hrad. Jeho majiteli byly postupně rody Čákovců, král Zigmund, Albert Habsburský, Pongrácz, Matej Korvín.

Hrad byl v roku 1550 z nařízení panovníka Ferdinanda I. zbourán. K hradu Súča patřily tehdy statky, nebo oblasti Hrabovka, Půchov, Srnie, Nemšová, Kolačín. V držení rodu Illesháziovců byl trenčianský zámek s panstvími po 241 roků.

Zajímavá je zmínka, že 1.4.1894 odkoupil súčanské panství společně s panstvím Brumova Anton Dreher. V období do II. světové války ještě vícekrát změnilo majitele a dneska jsou pozemky a lesy kolem Súče ve správě Státních lesů Horná Súča.

Vznik Horné Súče se dá položit asi do let 1350-1400, kdy se v horách začali usazovat první obyvatelé. Z urbárských knih je zřejmé, jak se Súča rozvíjela, rostl počet obyvatelstva, panstvo postavilo a provozovalo statek, ovčín, pivovar, pálenici a několik dalších domů. Rostl počet sedláckých usedlostí a mlýny. Kopanice v té době ještě nebyly tak výrazně označené, Krásny dub byl uváděn v roku 1608 jako panské louky, které kosili sedláci z Nemšové. Obec Horná Súča se nachází v Bílých Karpatech a jako všude jinde, i tady určovaly přírodní podmínky vývoj života. Tato skutečnost se nejvíce projevila na způsobu obživy, pěstování zemědělských plodin a chovu dobytka.

Pověst o Krásném dubu

„ Nad Súčú stojí vysoký skalnatý vrch Krásin. Na samém vrse Krásina kedysi dávno bul drevený zámek, v kterém býval jeden zbojnický rytír ze svojů cérú. Pod zámkom viella cesta na Moravu. Rytír ze svojimi pomocníkmi ždycky chodil na nu striežit, lebo vedel, že tade chodá bohatí kupci ze šelijakú partiékú a s penázmi a kedy mohel, ždy ich o šecko okradel. Kupci sa ho báli a ponosovali sa na neho, že by bolo načim potrestat. Vrchnost preto vyslala cisárske vojsko, aby ho lapili a pojali ze sebú na trenčanský zámek. Ale rytírovi to gdosi vyzradil a on ušiel. Keď vojsko ťáhlo na zámek, rytírova céra akurát nabierala vodu do zlatého džbána. Keď počula výstrel, pojal ju velký strach a džbán jej od strachu vypadel do studne. Potom si friško vysalla na kona a dala sa uchodit cez Hornú Súču na Moravu. Jako uchodila cez hory, pri ceste bul dub a ona sa nan vlasmi zachytila. Tedy povedala: dube,dube šak si krásny, ale mne osunný! A ten dub tam ešte je a volá sa Krásny dub. Aj tá cesta, na kerej okrádali tých kupcov ešte je a volá sa dočilka Zbojnicka cesta. Ešte vám poviem, čo sa stalo ze zámkom. Keď tam cisárske vojsko prišlo, na zámku nebul nicht, ani živá duša. Keď tam vojaci nikoho nenašli, zámek zapálili a ten celý zhorel. Preto z neho dočilku není už skoro ništ poznat, len kúsek múru a miesto, kde bula tá studňa.

Z rozprávania našich starých rodičov.

Zakladatel rodu: Ján Tarabus (1756-1830)

Prvním doloženým „zakladatelem“ rodu je Ján Tarabus (1756-1830), od nějž můžeme (s určitými dohady) poskládat linii rodu až do dnešních dní. O něm, a stejně tak o několika dalších generacích, víme málo, ba skoro nic. Jen to, že žil v Horné Súči čp. 86, kde však toto stavení leželo, ovšem netušíme.

Další dvě postavy, o nichž existují záznamy, jsou Martin Tarabus (1787-1831) a jeho (zřejmě) bratr Ondrej (1788-1855). Předpokládáme, že jsou to synové Jána Tarabuse.

Ondrej se poté podle všeho přiženil do dalšího klíčového místa pro dějiny rodu, do „kopanice“ Krásný dub, kde se na scéně objevuje první postava (zřejmě jeho syn), u níž máme zcela jasně prokázanou „linii“ k Tarabusům z Kochavce: Ondrej Tarabus (1826-1881). Jeho syn, taktéž Ondrej (1857-1931) byl oním zakladatelem moravských pokolení rodu: v roce 1909 zakoupil statek na Kochavci.

Kupní smlouva podepsaná 23. 7. 1909 uvádí, že spolumajiteli se stali Andrász Tarabusz 1/3, Johann Satin 1/3, Juro Marsalka a jeho žena Katharina Marsalka (roz. Satinova) 1/3. Kupní cena 39.510,- K, na tu dobu hodně peněz. Jestli zaplatili hotově, nebo spláceli, není jasné. I když prodali za kopcem svoje stavení s pozemky a Satin v Závrské mlýn, není jasné, jak se s tím vyrovnali. Kochavecký velkostatek byl v té době poměrně nový, na stavbu byly použité pro tento kraj relativně nové materiály jako pálená cihla a styl stavby byl celkem velkorysý. Ke statku připadalo 75.6 ha polností.

Noví majitelé se tedy v létě roku 1909 přistěhovali do „dvora“. V té době si rozdělili bydlení takto: Satin vpravo, jeho zeť Jan Tarabus s manželkou Marií uprostřed, vedle otec Ondrej s dětmi Magdalena, Adam, Marie, Anna a vlevo (na konci) Ondrej Tarabus, který se 20.9.1909 oženil s Annou Serišovou. Jejího bratra Štefana si vzala za manžela později sestra Anna.

Spodní část dvora osídlil Juro Marsalka s manželkou Katharinou, dcerou Jana Satina. Užívali část dvora vlevo, dneska Marek. V té době byl v pravé spodní části dvora lihovar. Tento byl později přestaven Markem na obydlí pro Markovu dceru Františku Sukanou, později Vašíčkovou.

Když to shrneme, vyplývá z toho, že spřízněné rodiny Tarabusů a Satinů se v dobré víře v lepší život přestěhovali z Uherska do Rakouska.

[1] Tuto pasáž o počátcích rodu čerpáme především z kroniky sestavené místním amatérským kronikářem panem Rudolfem Cverenkárem (z Horné Súče). Ten se opírá o několik desítek let zkoumání místních archivů, ale, jak sám říká, především zaznamenáváním „ústního podání“.