Místopis: Osada Kochavec je příhraniční obcí v jihovýchodní části Zlínského kraje. Kochavec se nachází v Chráněné krajinné oblasti, biosférické rezervaci a Euroregionu Bílé-Biele Karpaty, zároveň náleží do etnografické oblasti Valašska. Osada Kochavec se nachází na středním toku Kochaveckého potoka, který je přítokem potoka Zelenského, jehož prostřednictvím náleží k povodí řeky Vláry. Osada Kochavec se nalézá na náhorní plošině v nadmořské výšce kolem 500 m n. m. a prakticky ze všech stran je obklopena lesy. Osada tvoří jednu ulici orientovanou severojižním směrem podél silnice, kolem níž jsou roztroušeny necelé tři desítky obytných domů. Osada Kochavec je po správní stránce místní částí obce Rokytnice, přičemž před r. 1976 náležela k obci Jestřabí. Osada byla v minulosti také součástí katastrálního území obce Jestřabí (od r. 1828). V roce 1996 bylo vyhlášeno samostatné k. ú. Kochavec. Tomu předcházelo vytvoření samostatného Jednotného zemědělského družstva Kochavec (1957), následně pak vybudování silnice z Rokytnice na Kochavec (1969) a pak po žádosti obyvatel Kochavce došlo k odtržení osady od obce Jestřabí a k jeho připojení k obci Rokytnice (1976). Na severu sousedí k. ú. Kochavce právě s k. ú. obce Rokytnice a k. ú. Jestřabí, na východě s k. ú. Štítná nad Vláří (hranici tvoří Kochavecký potok) a na západě pak s k. ú. Šanov. Na jihu se pak k. ú. Kochavce dotýká státní hranice se Slovenskou republikou, jenž se nachází necelé dva kilometry od centra osady.

Kochavec mapa
Kochavec na staré mapě

Historie osady a dvora Kochavec: Údolí Kochaveckého potoka bylo zřejmě již před mnoha tisíci lety osídleno člověkem. Na místě dnešního Valentova byly nalezeny neolitické sekerky staré sedm tisíc let a opracované pazourky staré bezmála čtyři tisíce let. Ve Valentově na „Zálůčí“ měly být nalezeny bronzové sekery a zbytky pálené cihly, jakož i páskové střepiny a popelnicové pohřební mohyly lidu lužické kultury. Což snad dokladuje dávná lidská sídliště a pohřebiště.

V letech 1953 a 1956 nalezl Josef Tarabus na svém poli 5 římských mincí s portrétem římského císaře Hadriana, který tomuto mocnému impériu v letech 117-138 n. l. vládl. Tyto mince nalezené na katastru Kochavce mohou svědčit o tom, že se zde mohli objevit římští vojáci, kteří měli v době Markomanských válek (166-180) tábor na území dnešního Trenčína (lat. Laugaritio). Mince se však mohly dostat na místo nálezu také tím, že je zde kolem poloviny 2. století ztratili římští nebo germánští kupci. Jejich lokace může napovídat tomu, že místem kde v současnosti stojí osada Kochavec mohla vést obchodní stezka. Ta se nemusela ubírat pouze údolím řeky Vláry do Pováží, ale také podél Kochaveckého potoka a skrze pohoří Karpat. Lidová tradice hovoří také o tom, že naším regionem měli putovat a kázat zde slovanští věrozvěsti sv. Cyril a sv. Metoděj. Avšak toto nelze nikterak věrohodně prokázat. Stejně tak nelze prokázat průchod sv. Vojtěcha regionem při návratu z Uher do Prahy. Přece jen hlavní komunikační trasy spojující Moravu/Čechy s Uhrami vedly poněkud jižněji. Větší množství sídel našeho regionu snad vzniklo ve druhé polovině 13. století v souvislosti s kolonizačním úsilím východní části českého království králem Přemyslem Otakarem II. a olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburka. V této době se ustálila hranice mezi českým a uherským královstvím na hřebenu Bílých Karpat.

Ves Kuchaviec je poprvé připomínána teprve roku 1503 v listině krále Vladislava Jagellonského. Jelikož se jedná o relativně pozdní první písemnou zmínku, dá se předpokládat že ves Kochavec byla starší, sídelní struktura panství Brumov byla dotvořena sítí vesnického osídlení nejpozději koncem 14. století. Listinou z r. 1503 potvrdil král dědičná vlastnická práva na hrad a panství brumovské, včetně vsi Kochavec, uherským šlechticům bratřím Michalu a Štěpánu Podmanickým z Podmanína. Ti předtím získali tato práva od šlechtice Jana z Lomnice. O této transakci byl učiněn zápis do olomoucké řady moravských zemských desk. Do této doby bylo brumovské panství spolu s Kochavcem královským zbožím. Tímto aktem se však panství napříště stalo šlechtickým dědičným statkem, přičemž všechny záležitosti týkající se poddaného venkovského obyvatelstva přešly pod vrchnostenský (patrimoniální) úřad v Brumově. Roku 1512 je ves Kochavec uváděna ještě jako existující, nicméně při vlastnických změnách v následujících letech, r. 1518 (Kuchavec), 1520 (Kuchavec) a 1575 (Kochavec), je v pramenech uváděna již jako pustá. Fenomén zániku některých výše položených sídel a jejich opouštění v průběhu 15. a 16. století se dotkl tedy i Kochavce. Zda se jednalo o důvody válečné, demografické, hospodářské, správní či strategické nebo o jejich kombinaci nám není známo. Atraktivním důvodem by samozřejmě byl zánik v důsledku válečných událostí. V úvahu by připadaly česko-uherské války mezi Jiříkem z Poděbrad a Matyášem Korvínem, při kterých byla v poslední třetině 15. století zpustošena značná část jihovýchodní Moravy. Zda-li tomu tak bylo i v případě Kochavce však nelze doložit.

Frant. Vácsl. Peřinka v roce 1905 napsal ve Vlastivědě Moravské „Zaniklá osada Kochavice stávala v místech nynějšího dvora panského Kochavce. Připomíná se r. 1500 a 1503 jako příslušenství hradu brumovského, ale r. 1516 mluví se o osadě již pusté. Záhy po té pozemky splynuly asi se Štítnou, ježto v úředních popisech moravských, vykonaných v kraji hradištském r. 1669-1671, aby se zjistil stav zpustošení válkou třicetiletou, se pusté osady Kochavice již nevzpomíná.“

Na historické scéně se Kochavec znovu objevuje v polovině 18. století. Roku 1750 je na místě dříve zaniklé vsi Kochavec u samých moravských zemských hranic s Uhrami poprvé připomínán panský dvůr Kochavec. Plocha tehdy obdělávaných pozemků dvora Kochavec činila 225 měřic. Zdejší panský dvůr náležel do soustavy dvorů roztroušených po celém brumovském panství. Jednalo se o v tehdejší době obvyklou formu vrchnostenského zemědělského hospodaření ve vlastní režii. Od druhé poloviny 17. století, kdy se region opět více zalidňoval, se množily i nové formy vrchnostenského hospodaření, vznikaly panské dvory, mlýny, palírny, pily, cihelny či olejny, atd. Provoz panských velkostatků závisel na robotní práci poddaných. Lidé museli odevzdávat peněžní a naturální dávky, robotovat, odebírat a platit produkty panských podniků a pochopitelně ještě hospodařit na vlastních usedlostech. Především s využitím robotní pracovní síly fungoval i panský dvůr Kochavec, kam docházeli poddaní z okolních obcí panství na robotu. V menší míře zde přicházeli za prací i sezónní námezdní síly. Až do konce feudalismu (1848) náležel Kochavec k brumovského panství a s ním sdílel i jeho osudy a měnil své majitele (vrchnost). V roce 1848 bylo zrušeno poddanství a zanikly také robotní povinnosti, skončily správní, berní a soudní pravomoci vrchnostenského úřadu v Brumově. Svou hospodářskou funkci si však dvůr Kochavec podržel i nadále. Rozdíl nastal v proměně vztahů: z vrchnosti se stal velkostatkář a z robotujícího poddaného občan-zaměstnanec, který se nechal najímat u velkostatkáře na práci za mzdu. I ve druhé polovině 19. století kochavecký dvůr nadále obhospodařoval vlastník brumovského velkostatku. Práci zde nacházeli zejména lidé z uherské (slovenské) strany Bílých Karpat. V době sezónních prací, sklizně, zde pracovalo 50 až 70 dělníků, hlavně z blízké Trnávky a Súče. Mezi lety 1860 až 1907 byla ve dvoře v provozu mj. také pálenice.

V roce 1894 se stal majitelem brumovského velkostatku a také dvora Kochavec vídeňský průmyslník Antonín Dreher. Ten uplatňoval na svých statcích cílevědomé metody hospodaření a snažil se přihlížet k místním poměrům. Jelikož začal věnovat více pozornosti lesnímu hospodářství, ustupoval od zemědělské produkce na bývalých panských dvorech. Na přelomu století pronajal kochavecký dvůr židovskému podnikateli Schlessingerovi. Postupně pak dvory náležející k velkostatku Brumov začal prodávat zájemcům z řad místních obyvatel (Štítná, Vlachovice). Roku 1909 došlo také na kochavecký dvůr, který spolu s 2400 měřicemi orné půdy prodal Tarabusovi, Maršálkovi a Satínovi. Tarabus následně rozdělil získaný majetek mezi své tři syny, Maršálek prodal svůj díl v roce 1913 Markovi a odjel do Ameriky. Ve dvoře vzniklo pět nových obytných bytů, které v rámci katastru obce Jestřabí získaly navazující popisná čísla (čp. 89, 90, 91, 93 a 94). Antonín Dreher si na Kochavci nadále ponechal lesní revír, kde sídlil revírník mající na starosti jeho rozsáhlé lesy na katastru Jestřabí a Štítné.

Obyvatelé osady Kochavec se v první polovině 20. století se stále ještě živili tradičním zemědělstvím a pastevectvím. V rámci pozemkové reformy zde zakoupilo v roce 1925 sedm občanů Kochavce a Jestřabí celkem 75 ha půdy z Dreherova brumovského velkostatku „v trati Tabula a Kaménka“. V srpnu 1931 spláchla lokální průtrž mračen dobrou zemědělskou půdu z úrodných svahů u osady Kochavec a zničila část úrody. Po 2. světové válce (1945) došlo ke konfiskacím majetku velkostatků vlastníkům s německou národností na základě tzv. Benešových dekretů. Do majetku státu přešlo také rozsáhlé lesní hospodářství brumovského velkostatku včetně lesů v okolí osady Kochavec (lesní revír Kochavec), které bylo zabaveno hraběnce Edeltrudě Rainer-Harbach.

Správní příslušnost Kochavce: Po r. 1848, kdy došlo k likvidaci vrchnostenské správy, která do té doby měla správní, berní a soudní pravomoci, se stala osada Kochavec součástí samosprávné obce Jestřabí a zároveň byla začleněna do soudního okresu Valašské Klobouky a politického okresu Uherský Brod. Při státní územní reorganizaci v r. 1949 byla osada zařazena pod politický okres Valašské Klobouky, v r. 1960 pak do okresu Gottwaldov, jenž byl součástí Jihomoravského kraje. V r. 1976 se stala osada Kochavec součástí obce Rokytnice a mezi lety 1980-2000 byla integrována společně s Rokytnicí v rámci městského úřadu Slavičín. Od r. 2000 náleží osada Kochavec znovu pod samosprávu v Rokytnici a do nově zřízeného Zlínského kraje. Osada Kochavec náležela do konce 18. století pod farní správu brumovského faráře. V r. 1787 byla v nedaleké Štítné zřízena lokální kaplanka, která byla v r. 1856 povýšena na samostatnou farnost, do níž Kochavec dodnes náleží. Ve Štítné se nalézá také matriční úřad (od r. 1950) zahrnující i osadu Kochavec.

Školství: Děti několika málo kochaveckých obyvatel trvale žijících při panském dvoře navštěvovali ve Štítné v minulosti také školu (od r. 1784). V r. 1893 byla postavena škola v Jestřabí, avšak teprve r. 1898 došlo k „přeškolení dvoru Kochavec do Jestřabí“. Důvodem změny školního obvodu pro děti z kochaveckého dvora bylo to, že „cesta z Kochavce do Jestřabí je kratší, v zimě schůdnější a [ostatní děti] ze všech čísel kolem dvoru se nacházející chodí (…) do Jestřabí“. Již v létě 1909 navrhovala okresní školní rada v Uherském Brodě obci Jestřabí, aby postavila na Kochavci školu, jelikož kochavecký dvůr koupili „uherští občané a přestěhují se tam ze školními dítkami“. Podle korespondence vedené mezi obcí a okresní školní radou se mělo jednat o šest rodin. Obec Jestřabí předpokládala, že „na kopanicích těch najde se jistě 40 dítek školních [zřejmě na Kochavci, ve Valentově i mezi dalšími pasekáři na štítenských pasekách – pozn. autora]“ (srpen 1909). Avšak pro nedostatek obecních finančních prostředků nebyl tento návrh realizován. Teprve v r. 1950 byla na Kochavci zřízena pobočka (expozitura) jestřabské školy v domě čp. 40 na místo tehdy zrušeného hostince. Na počátku 50. let navštěvovalo školu kolem 40 dětí z osady Kochavec, Valentov a okolních štítenských pasek. Školu vydržovali napůl obce Štítná a Jestřabí. Vedle učebny se zde nacházel i kabinet a světnice pro učitele. Prvním učitelem na Kochavci byl František Křivánek, po něm se zde v průběhu 50. let vystřídalo několikero učitelů podřízených jestřabskému řediteli. Nejvýrazněji se do paměti kochavjanů zapsal zdejší učitel Josef Šimoník, který se stal v r. 1960 prvním ředitelem samostatné školy na Kochavci. V r. 1961 byla dokončena stavba nové školní budovy v hodnotě 350 tisíc korun a která byla téhož roku předána do užívání, přičemž škola v bývalém hostinci byla zrušena. R. 1976 byla však i tato relativně nová kochavecká škola zrušena a zdejší děti od této doby až do dnešních dnů opět navštěvují školu ve Štítné. Bývalá kochavecká škola byla v r. 1979 adaptována na prodejnu smíšeného zboží „Jednota“.

Živnosti: V květnu 1939 si v domě čp. 40 v budově bývalé myslivny (fořtovny) otevírá obchod se smíšeným zbožím Antonín Žáček, rodák z Dolní Lhoty, který byl v té době nájemcem Liškovy hospody ve Štítné. R. 1942 adaptoval Žáček tuto starou myslivnu na obchod a hospodu. Po válce (1945) odchází Žáček s rodinou do pohraničí a ve druhé polovině 40. let má jeho hospodu v nájmu Jan Hýbl z Valentova a po něm Otto Černíček z Jestřabí. Žáček ji opět přebírá po svém návratu v r. 1949, v té době však byla okresním úřadem hospoda zrušena a v objektu zůstal jen obchod se smíšeným zbožím. V r. 1950 obchod přešel pod síť státních prodejen „Budoucnost“ a Žáček zde zůstal jen jako vedoucí. V r. 1960 byla převeden do socialistického vlastnictví. „Budoucnost“ o tento dům později neprojevila zájem (nutnost velkých investic na úpravu) a tak byl vrácen zpět majiteli. Ten jej v r. 1968 prodal JZD Kochavec.

Infrastruktura: Opravdu velmi dlouhodobým problémem bylo spojení Kochavce s okolním světem. Místní komunikace spojující Kochavec s Jestřabím byla až do 60. let 20. století upravována pouze navezením drobného kamene a jeho zaválcováním, k čemuž se využívalo kamene z kochaveckého kamenolomu. Po jarních táních či silnějších deštích bylo nutné vždy znovu a znovu tuto místní komunikaci opravovat. Spojovací cesta bývala po deštích tak poničena, že se po ní nedalo jít ani pěšky. Ve druhé polovině 60. let probíhala úprava stávající silnice z Jestřabí. Dlouholetá jednání o důstojné spojení Kochavce s okolním světem vybudováním silnice, jenž by byla sjízdná i pro automobily, vrcholila právě na konci 60. let. Uvažovalo se o spojení z Jestřabí i z Rokytnice, tehdejší předseda Okresního národního výboru v Gottwaldově se údajně dokonce měl nechat slyšet, že kdyby se v Rokytnici postavil velký panelový dům, do kterého by byli všichni kochavjané přestěhováni, bylo by to levnější než budovat nákladnou silnici. Nakonec však přece jen padlo rozhodnutí o vybudování spojovací silnice z Rokytnice až do „dvora“. Vlastní práce na stavbě, která vyšla na 2.700.000 korun silnice probíhaly v letech 1973-1974. Na podzim 1974 byla silnice zprovozněna, přičemž byla na Kochavec zavedena pravidelná autobusová linka pro školáky i pracující v průmyslu, kteří do té doby chodili pěšky na autobus do Rokytnice.

Elektrifikace Kochavce proběhla teprve na podzim 1950, místní rozhlas byl vybudován v r. 1958, ve stejném roce byl zaveden do sídla zdejšího JZD telefon. V r. 1966 byla na Kochavci předána do užívání požární zbrojnice.

Obyvatelstvo v nové době: V průběhu doby není možné vysledovat počty obyvatel Kochavce, jelikož náležel buď pod obec Jestřabí nebo pod obec Rokytnice, obyvatelstvo je tak při novodobých sčítáních lidu uváděno většinou v souhrnných číslech společně s Jestřabím či Rokytnicí. Jedinou výjimkou je sčítání lidu z r. 1970. Dle dostupných údajů žilo v této době na Kochavci v celkem 22 domech 128 osadníků a pasekářů, z toho 68 mužů a 60 žen. Z nich bylo ekonomicky činných 55 obyvatel Kochavce, z toho 35 mužů a 20 žen, přičemž v zemědělství pracovalo 22 kochavjanů. Domácnosti podle počtu osob v r. 1970: 2 domácnosti byli jednočlenné, 1 dvoučlenná, 2 tříčlenné, 1 čtyřčlenná, 1 pětičlenná, 8 šestičlenných, 2 sedmičlenné, 2 osmičlenné, 1 devítičlenná, 1 desetičlenná a 1 dvanáctičlenná. V r. 1970 žila na Kochavci 1 vdova a 1 vdovec. Vybavenost kochaveckých domácností dokumentují následující údaje: etážové a ústřední topení – žádná domácnost, černobílé televizory – 14 domácností, chladničky – 8 domácností, plynové sporáky – žádná domácnost, elektrické sporáky – 1 domácnost, koupelny s vanou – 9 domácností a splachovací záchody – žádná kochavecká domácnost. V r. 1976, kdy se Kochavec připojil k Rokytnici měl celkem 124 obyvatel.

Většina kochaveckých domů má čísla popisná bývalého katastrálního území obce Jestřabí. Některé kochavecké domy dostaly zrušená domovní čísla, která byla opět přidělována novým domům. Na Kochavci se tak např. jedná o čp. 28, 40, 41 nebo 72, domy s těmito čísly stávaly v minulosti v samotné obci Jestřabí. Jestřabská čísla popisná na Kochavci a majitelé těchto objektů krátce po polovině 20. století (dle tzv. Saňákovi matriky): čp. 28 – bývalá škola, 40 – Antonín Žáček, 41 – Jan Tarabus, 65 – Jan Pinďák, 66 – Josef Polách, 68 – Alois Hýbl, 71 – Václav Štěpančík, 72 – Josef Strnad, 84 – Jan Šebák, 85 – Jaroslav Švach, 87 – Jan Urban, 88 – František Fagulec, 89 – Jan Marek (dvůr), 90 – Adam Tarabus (dvůr), 91 – Ondřej Satín (dvůr), 93 – Jan Tarabus (dvůr), 94 – Ondřej Tarabus (dvůr), 95 – Josef Sůkaný, 96 – Josef Štěpančík, 103 – Jan Štěpančík, 106 – Josef Tarabus a 110 – Marie Klinerová. Jedná se celkem o 22 domovních čísel. V průběhu 19. století byly na Kochavci v důsledku pasekářské kolonizace stavěny domy, které dostávaly čp. „šedesátkové“ a „osmdesátkové“ řady. Po rozparcelování dvora počátkem 20. století dostaly nové domy, resp. byty ve dvoře čp. řady „devadesátkové“. Po 2. světové válce to jsou čp. nad sto. V 70., 80. a 90. letech 20. století byla na Kochavci stavební uzávěra, kochavjané si mohli stavět domy pouze ve střediskové obci, v Rokytnici.

JZD a průmysl: Dne 1. září 1957 vzniklo oficiálně v rámci programu kolektivizace a socializace venkova Jednotné zemědělské družstvo Kochavec, společné pro osadu Kochavec (Jestřabí) a Valentovy paseky (Štítná). Družstvo mělo na počátku svého působení 31 členů a začalo hospodařit na půdě s výměrou 240 ha. Prvními funkcionáři byli Josef Tarabus čp. 94 (předseda JZD), Miloš Satín (účetní), František Saňák (vedoucí rostlinné výroby) a Jan Urban (vedoucí živočišné výroby). V r. 1960 hospodařilo JZD Kochavec na 254 ha, z toho bylo 180 ha orné půdy, 3 ha zahrad, 29 ha luk, 14 ha pastvin a 22 ha lesa. Společné hospodaření bylo zpočátku nelehké a družstevníci nedostávali za těžkou práci přiměřenou odměnu, jednak kvůli nedostatečné organizaci práce v nově založených družstvech, špatné podmínky hospodaření byly dány samotnou geografickou polohou osady. Díky mechanizaci, brigádnické výpomoci všech obyvatel i pracovníků z blízkých průmyslových závodů a díky dalším skutečnostem docházelo k postupnému zlepšování situace. V dalších letech se JZD Kochavec rozvíjelo celkem příznivě, přibývalo zemědělských staveb, modernizoval se strojový park. Stavba kravína na Kochavci byla dokončena v r. 1959 a dne 15. listopadu toho roku byl do něj sveden dobytek ke společnému ustájení. Postupné slučování družstev se nevyhnulo ani zdejšímu JZD, které na své členské schůzi dne 22. ledna 1971 schválilo sloučení s JZD Vlára Slavičín, ve kterém byly sdruženy družstva Slavičín, Hrádek, Rokytnice, Šanov, Kochavec a Jestřabí. Po r. 1989 byla půda vracena soukromým vlastníkům a mnohé pozemky jsou dnes neobdělány a jsou zatravněny.

V průmyslu se začali obyvatelé Kochavce uplatňovat více až po 2. světové válce a zejména pak poté co měli zajištěno dopravní spojení s okolním světem, začali dojíždět za prací do nedalekých průmyslových podniků (zejména do Slavičína).

1. světová válka (1914-1918): Tato válka přinesla několik obětí z řad kochaveckých občanů. V brněnské nemocnici zemřel na otravu krve v důsledku zranění Jan Tománek z čp. 65. Jan Hýbl z čp. 66 byl raněn, později zajat a poslán na Sibiř, kde pravděpodobně zemřel. Alois Marek z čp. 89, který zběhnul z fronty a skrýval se doma na Kochavci, byl pouhé tři dny před vyhlášením Československa, tedy dne 25. října 1918 zastřelen četnictvem. Za 1. světové války vznikali vojenské jednotky zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku – Československé legie. Legie vznikaly na území Ruska, Itálie a Francie jako dobrovolnické jednotky z řad zajatců, přeběhlíků a krajanů žijících v zahraničí. Do těchto jednotek vstoupili také dva muži pocházející z Kochavce. A to Jan Saňák, narozený dne 26. září 1898 v čp. 68, který vstoupil do ruské legie (1. pluk 4. rota) a Jan Strnka, narozený dne 8. února 1890 v čp. 41, který působil jako střelec v italské legii (34/X). Mimo ně se měl ani ne 18letý Adam Tarabus (*1900) zúčastnit v únoru 1918 vzpoury 3000-4000 námořníků na Rakousko-uherských válečných lodích v boce Kotorské v dnešní Černé Hoře.

2. světová válka (1939-1945): Na jaře 1939 se Kochavec stává pohraniční osadou, jelikož sem přichází německá pohraniční stráž, aby střežila státní hranici mezi Protektorátem Čechy a Morava a Slovenským štátem. V průběhu války se žádnému z obyvatel nic závažného nestalo. V r. 1944 vyslýchalo gestapo některé kochavecké pasekáře v souvislosti s pomocí německým zběhům. Kochavjané byli svědky leteckého souboje dne 29. srpna 1944, který se odehrával nad jejich hlavami, jenž je znám pod názvem Letecká bitva nad Slavičínem. Nedaleko osady dopadl jeden ze sestřelených amerických bombardérů, jediný člen posádky, který přežil, překročil hranici na Slovensko, kde právě v ten den vypuklo Slovenské národní povstání (SNP). V noci z 30. dubna na 1. května 1945 přešly ze Slovenska přes Kochavec poslední zbytky německých vojáků ustupujících před sovětskou a rumunskou armádou osvobozující náš kraj. Kochavec byl osvobozen následujícího dne, 1. května 1945. Po skončení 2. světové války (1945) odešli dvě rodiny z Kochavce do pohraničí, osídlit oblasti, které opouštělo německé obyvatelstvo. Rodina Žáčkova čp. 40 a Štěpančíkova čp. 41 přesídlily do obce Skorošice na Jesenicku. Žáčkovi se však v r. 1949 vrátili zpět na Kochavec.

Kaple sv. Cyrila a Metoděje na Kochavci: V r. 1910 byla na Kochavci postavena kaple svatých Cyrila a Metoděje, zemských patronů Moravy a slovanských věrozvěstů. Kapli postavila rodina Tarabusova, a Satinova, která v předchozím roce zakoupila část bývalého panského dvora na Kochavci. Ondrej Tarabus našel na půdě domu, kam se přestěhoval, zvon o váze 35kg s nápisem a vročením „Luboyris Martiny in Brün 1769″. Štítenský farář P. Alois Filip Ondrejovi Tarabusovi doporučil zbudovat pro něj na památku kapli, aby v ní mohly být slouženy bohoslužby a aby bylo možné na zvonici kaple nalezený zvon pověsit. Tato kaple měla být zřejmě určitým poděkování, votivním darem. To byla v minulosti celkem obvyklá záležitost. Pokud se někomu něco podařilo, za něco Pánu Bohu děkoval, či jej o něco prosil, tak přinesl nějaký votivní dar. Jedním z takových velkých darů byla právě i stavba nějaké zasvěcené stavby (kaple, kostela, kláštera apod.), která by v budoucnosti sloužila jako místo duchovního osvěžení pro místní i všechny příchozí. Takovou stavbou zřejmě byla i kaple na Kochavci. Na stavbu byl použit materiál z rozebraného zdiva, přičemž kaple byla částečně vztyčena na základech dřívější ovčírny. Kaple byla postavena rychle během několika málo měsíců v letech 1909-1910. Oltář do kaple daroval tehdejší štítenský farář P. Alois Filip, jeho bratr, kojetínský katecheta P. Jan Filip daroval barevné okno.

Zasvěcení (patrocinium) kaple sv. Cyrila a Metoděje pravděpodobně souvisí s dobovým oživením kultu těchto slovanských věrozvěstů. Velkým podporovatelem jejich kultu byl P. Antonín Cyril Stojan, moravský prelát (kroměřížský probošt, pozdější olomoucký arcibiskup) a politik (zemský a říšský poslanec), který se velmi aktivně angažoval za opětovné oživení kultu těchto světců. A. C. Stojan byl osobním přítelem štítenského faráře P. Filipa a k našemu regionu měl vřelý vztah. Zřejmě právě proto byl osloven, aby posvětil novou kochaveckou kapli. Spolu s ním se tohoto úkolu ujal slovenský kněz a politik P. Andrej Hlinka (pozdější předseda slovenské ľudové strany). Stalo se tak dne 9. října 1910, přičemž P. Hlinka proslovil kázání a P. Stojan sloužil mši svatou.

Od té doby se každoročně na svátek svatých Cyrila a Metoděje konají na Kochavci poutní mše svaté. Na tuto pouť v minulosti každoročně chodívalo hodně věřících z okolních obcí nejen z moravské strany, ale i ze strany slovenské, odkud chodívali celá procesí s křížem, korouhvemi, knězem a hudbou. Tato tradice však byla přerušena v r. 1939, kdy státní hranice nově vzniklého Protektorátu a Slovenského štátu probíhající nedaleko Kochavce byla takřka neprodyšně uzavřena a rozdělila tak na šest let rodinné příslušníky i přátele z moravské a slovenské strany Bílých Karpat. Po poutní mši svaté se zpravidla odpoledne konalo požehnání a po něm následovala venku pod širým nebem taneční zábava. Tančilo se za vyhrávání dechové hudby na rozhozeném suchém jehličí ve stínu olší u potoka.

Nedlouho po posvěcení kaple se zjistilo, že nalezený zvon je puklý, byl proto poslán na přelití. Nový nápis měl následující znění: „Přelit 1911 zvonárna R. Manoušek B. Valášek v Brně“. Na jedné straně zvonu byl obraz sv. Václava a sv. Ludmily, na straně druhé pak obraz Panny Marie ustavičné pomoci. Kochaveckému zvonu, který byl impulsem ke stavbě zdejší kaple se však nevyhnula válečná rekvizice. Zvon byl zabaven státními úřady pro válečnou potřebu, jak se tehdy říkalo na tzv. Habsburkovy kanóny (1916). Po válce byl na Kochavec zapůjčen zvon z Jestřabí z náhražkové slitiny, brzy si však kochavjané pořídili zvon nový. Nový zvon nezůstal ušetřen před další válkou, tentokrát 2. světovou (1939-1945) a v r. 1942 byl stejně jako zvony jinde v Protektorátu Čechy a Morava, zabaven německými okupačními úřady. Avšak šťastná náhoda tomu chtěla, že kochavecký zvon byl na rozdíl od mnoha jiných zvonů po válce nalezen neroztavený a tak se mohl vrátit na Kochavec. Jelikož však zvony ze štítenského kostela byly nenávratně ztraceny, byl kochavecký zvon zapůjčen až do r. 1956, kdy byly ve Štítné pořízeny zvony nové, právě sem. Pak se teprve vrátit na své původní místo, na zvonici cyrilometodějské kaple na Kochavec.

Kříž stojící vedle kochavecké kaple nechal krátce před r. 1900 zbudovat tehdejší kochavecký fořt Nágel. Dne 28. července 1901 jej při příležitosti ukončení milostivého léta, kde kázal katecheta P. Jan Filip, posvětil štítenský farář P. Alois Filip. Kříž byl původně holý. Když v Jestřabí v r. 1906 zrušili na návsi dřevěný kříž a nahradili jej kamenným, plechové tělo Krista z původního kříže darovali na kochavecký kříž. V r. 1938 byl tento již zchátralý kříž vyměněn za kříž nový.

Kaplička byla v průběhu své existence mnohokrát opravována a největší podíl na její utěšené funkčnosti měl po celou dobu svého života Josef Tarabus z čísla 94. Avšak v roce 2000 byl stav kapličky značně sešlý. Po posouzení možné opravy, bylo shledáno nejvhodnější řešení a to zbourání kaple do základu a postavení nové. Velkou zásluhu na jejím znovuobnovení měla Věra a Tonda Poláchovi.

Spolkový život: Na Kochavci v minulosti nevznikla žádná samostatná společenská organizace, existovali zde vždy pobočky působící v Jestřabí či v Rokytnici. Např. v r. 1954 zde vznikla pobočka dobrovolného hasičského sboru v Jestřabí (od r. 1945) nebo v r. 1959 červeného kříže v Jestřabí (od r. 1953).

Jiné: Honitba zvěře v obecních lesích obce Jestřabí, které byly především právě v okolí Kochavce byla pronajímána soukromníkům na určité období (za 1. republiky zpravidla na 5 let). Např. v do r. 1933 měl jestřabskou honitbu pronajatou žid Hoffmann z Hrádku, v r. 1934 získal toto právo rolník Jan Černíček z Rokytnice čp. 103.

Z kroniky Mihela
(str. 16, 17 a 18)

Po zpustošení osady Kuchavice v 15. století, snad dnešního Kochavce, či někde v okolí Valentových, splynuly asi pozemky se Štítnou, nebo se jich zmocnila vrchnost a vytvořila z nich dvůr. Vrchnost vlastnila část pozemků i ve Valentových. Vyměnila je za pozemky Valenťáků, jež měli na Kochavci, aby si zarovnala hranice.

Údaje o kochaveckém dvoře. V druhé polovině XIX. stol. býval tam jen dvůr, majetek velkostatkáře Drehera, jemuž patřil i dvůr ve Štítné. Ke dvoru Kochavec patřilo 2.400 měřic orné půdy. Nájemce dvora platil ročně 2.400 korun nájmu. Ve dvoře bývalo zaměstnáno v době prací 50-70 lidí hlavně z Trnávky a ze Suče. Plat deputátníků ročně činil: 80,- K, 20 měřic obilí, 1 měřice hrachu, nebo fazole. V době senoseče a žní dostával denně 1/3 l surového lihu, ženy 1/16. Rodinní příslušníci, pokud praoovali, dostavěli denně 60 haléřů. K užívání měl deputátník 1/2 míry pole bezplatně. Mohl si chovat 1 prase a drůbež. Mléko kupoval ze dvora za 4 kr. litr.

Nájemci dvora se snažili co nejvíce z půdy vytěžit. Pěstovali hlavně ječmen, pšenici a brambory. Oves pěstovali jen pro koně. Z polováku a rži dělali kvas, který zpracovávali ve vlastním lihovaru ve dvoře. Proto také pěstovali na líh hodně brambor. Týdně vypálili až 56 hl surového lihu. Celková kvóta výroby lihu byla úředně stanovena a nesměla být překročena. Větší lihovar byl při štítenském dvoře a ještě větší v Bylnici. Pálívalo se od listopadu do května. Pro potahové práce měl dvůr 6 párů tažných volů a 1 pár koní. Dojnic bylo málo, 4-6. V zimních měsících nájemce skoupil v okolí až 30 párů volů, které pak dobře vykrmil a zpeněžil na maso. Ještě koncem XIX. stol. měl dvůr tři salaše ovcí, asi 300 kusů celkem. 1 salaš ovcí, 1 jehňat a 1 salaš masovek. Je zajímavé, že na Kochavci bývaly velké ovocné sady hlavně jabloní, švestek, třešní. Ovoce odkupovali překupníci ze vzdálených míst. V r. 1907 mnoho pozemků bylo zalesněno a zbytek rozprodán soukromníkům ze Slovenska. Tak zmizel feudální řád na Kochavci. Dnes v bývalém dvoře žijí 4 zemědělské rodiny. V okolí dvora 12.

V r. 1911 při svěcení nové kaple na Kochavci řečnil sám Hlinka. Dovolával se pomoci Moravanů pro Slováky. Lidé to vzali tak opravdově, že se připravovali na jeho obranu. Mysleli, že pro něho přijdou uherští šandáři. Slavnosti se účastnil i olomoucký arcibiskup dr. C. Stojan, který mluvil o sbratření obou národů. Roku příštího se stalo podobně i ve Štítné.